RULETA ŽIVOTA

22.10.2020
Zdroj: Forbes Česko

LEPŠÍ JE BÝT BOHATÝ A ZDRAVÝ NEŽ CHUDÝ A NEMOCNÝ. A VŮBEC NEJLEPŠÍ JE BÝT ZDRAVÝ A ZBOHATNOUT NA ZDRAVÍ OSTATNÍCH. BYZNYS S VÝVOJEM LÉKŮ A JEJICH UVEDENÍM NA TRH JE ALE NEJEN V KORONAVIROVÉ DOBĚ DRAMATICKÝM A VELMI NÁKLADNÝM DOBRODRUŽSTVÍM S NEPATRNOU ŠANCÍ NA ÚSPĚCH. PŘESTO MÁ LOGIKU, ŽE SE V NĚM ANGAŽUJÍ PETR KELLNER I KAREL KOMÁREK.

Má-li každý pořádný příběh obsahovat love story, tady je. „Lojzík byl má poslední, zato nejkrásnější láska,“ vzpomíná Hana Pískalová. O předloni zesnulém manželovi vypráví dvaasedmdesátiletá dáma v domově seniorů v Českém Brodě, kde pár prožil zdaleka nejvíc času ze společných sedmi let. „A pět let jsme byli svoji. Původně jsem myslela, že i po svatbě si každý necháme své příjmení, ale Lojzík říkal, že by v domově vypadalo blbě, kdybychom na dveřích pokoje, kde jsme bydleli, měli každý jiné jméno. Takže jsem ráda kývla, že pro mě bude čest být Pískalová,“ usmívá se paní Hana.

Při líčení chvil strávených s o 15 roků starším mužem se vdova usmívá často. Například když popisuje, jak se v prvních dnech po seznámení udiveně rozhlížela v rehabilitačním ústavu po místnosti, kde je nějaký doktor, poněvadž toto oslovení použila zdravotní sestra. Doktorem přitom zdravotnice mínila jejího budoucího chotě, který o svém vzdělání skromně pomlčel: Alois Pískala byl vystudovaný chemik a spolužák světoznámého Antonína Holého, jehož objevy vedly k dodnes používaným lékům, díky čemuž do Česka ročně plynou stovky milionů korun a sám Holý se stal po zásluze miliardářem. Jeho spolužák z chemické školy a nepřekonatelný experimentátor Pískala měl blízko k podobnému medicínskému grálu, ovšem za okolností, o nichž bude řeč později, na něj nedosáhl. Zesnul relativně chudý v českobrodském domově důchodců a za léky pracující na bázi jím objevených látek inkasují miliardy dolarů výrobci z Ameriky a Japonska. Česko z toho nemá ani korunu. „Kontrast mezi Holým a Pískalou nemůže být větší,“ uznává Zdeněk Hostomský, ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd (ÚOCHB), tedy stejné instituce, kterou v letech 1994 až 2002 vedl sám legendární Holý. „Diametrálně rozdílné osudy těch dvou občas používáme i didakticky směrem k začínajícím vědcům,“ pokračuje Hostomský, „naprostým standardem ve vědě je totiž Pískala, Holý měl v mnoha ohledech neuvěřitelné štěstí a je spíše výjimkou. Ve výzkumu nových léků se drtivá většina věcí nepovede.

Nezáleží na tom, kolik je za projektem poctivé práce, které může být věnováno mnoho desetiletí. Všechno můžete dělat s maximální precizností a úsilím, a přesto z toho zpravidla nevzejde nic užitečného.“

Snadněji se jeví i donesení prstenu do Mordoru než donést na trh nový a oficiálně uznaný lék. Od objevu nadějné molekuly vede tak strastiplná, tak dlouhá, tak nejistá a v neposlední řadě tak extrémně nákladná cesta, že ti, kdo se ji pokoušejí zdolat, vypadají na první pohled bezmála jako naivní blázni. Přesto lze jejich kroky racionálně zdůvodnit.

Při výčtu motivací těchto kroků by bylo cynické pominout altruismus, poněvadž snaha pomoci nemocným hraje speciálně u vědců zásadní roli. Stejně je jim vlastní zvídavost, touha posunout horizonty lidského vědění.

Zároveň by ale bylo falešné zastírat finanční hledisko, které je tak lákavé, že mnohým dává energii vrhnout se do krajně hazardní odysey. Vyjádřeno čísly: vývoj nového léku trvá průměrně 15 až 20 let a může stát vysoko přes dvě miliardy dolarů, nicméně v případě průlomového úspěchu u nejzávažnějších a nejčetnějších chorob se mohou roční tržby vyšplhat až na 15 miliard dolarů. Takové zisky patrně nejsou v žádném jiném odvětví.

To přeřeknutí se nejspíš nedá úplně označit za freudovské, tedy za takové, které na řečníka prozradí jeho podvědomé myšlenky. Z úst profesora Radka Špíška ale zní půvabně. Generální ředitel firmy Sotio chce říct „léčba nádorů“, místo toho vysloví „léčba národů“. Obojí přitom může být pravdou: pokud vyjdou ambice Sotia, léčbou nádorů mohou být zachraňováni lidé mnoha národů, poněvadž společnost se soustředí právě na vývoj onkologických léků.

Už z toho plyne, že jde o nemalé ambice, a to o nich stále není prozrazeno vše. Společnost s ústředím v pražských Holešovicích je součástí skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera a díky na tuzemské poměry nevídaně silnému finančnímu zázemí je jejím cílem „vypiplat“ preparát od počáteční nebo rané fáze až po finální stadium, kdy bude na seznamu schválených léčiv. Něco takového se dosud v Česku nikomu nepodařilo, a kdyby to opravdu vyšlo, naplnil by se výše nastíněný scénář, kdy ohromný vklad přinese astronomický zisk. Dosavadní investice PPF do projektu přesáhly pět miliard korun, a budeme-li se na ně dívat dejme tomu jako na Sněžku (poněvadž nikdo v Česku a ani v regionu střední a východní Evropy nenasypal do farmaceutické oblasti tolik peněz), případné tržby by byly horou, po níž by šlo vyjít na Měsíc.

Háček je v tom, že realitou je nyní pouze ta Sněžka; ne že by gigantická hora nemohla existovat, je ale zatím zahalena v tak husté mlze, že ji lze spíš jen tušit než vidět alespoň její kontury. „V rámci skupiny PPF jsme relativně často terčem vtipů, že jsme největším filantropickým projektem Petra Kellnera,“ směje se profesor Špíšek a smíchem se sesune na židli o něco níž. Vzápětí ho ale „pružina“ zodpovědnosti napřímí: „Žerty jsou fajn, ale ve skutečnosti není Sotio filantropický projekt ani náhodou. Nezkoumáme si tady něco jen tak pro legraci. Vše děláme naprosto vážně a seriózně a na našem progresu je to znát.“

Sotio bylo založeno v roce 2010 a snahu najít lék na nádorové onemocnění přirovnává Radek Špíšek k ruletě, neboť pravděpodobnost, že se sázka na jistou látku vyplatí, je asi pětiprocentní. Výhodou je, že do tohoto druhu rulety můžete vhodit víc kuliček najednou, čímž zvýšíte naději na jackpot, zároveň ale každou kuličku musíte zaplatit zvlášť. Diverzifikace látek, s nimiž Sotio vyhlíží potenciální úspěch, eliminuje aspoň částečně vysokou míru rizika. „Nyní nám v ruletě běhá pět kuliček,“ prozrazuje generální ředitel s tím, že stejně jako lze do rulety kuličky přihazovat, jde je z ní, i když se pořád točí, odebrat. „Už se stalo, že byl projekt, do kterého byly dány velké peníze, zastaven, protože byl vyhodnocen jako neperspektivní. Rozhodující slovo mají samozřejmě majitelé PPF, ale v naprosté většině respektují názor odborníků ze Sotia.“

Protože PPF má diverzifikován i svůj byznys, může si dovolit vedle investic do konzervativních odvětví i ty rizikovějšího charakteru s eventuálním příslibem mnohem vyššího zisku. „Sotio je v mých očích fantastická firma,“ oceňuje Zdeněk Hostomský z ÚOCHB. „Na rozdíl od ostatních společností, které spoléhají na investory zvenčí a ti je logicky nutí k výsledkům a neustále se po nich ptají, má Sotio luxus ekonomického zázemí, díky čemuž nemusí pořád cosi víceméně uměle dokazovat a může si dovolit zaměstnat špičkové odborníky z celého světa.“

Pro Sotio pracují experti ze 17 zemí, přičemž víc než platové podmínky je motivuje právě velkorysost podniku. A také to, že se nemusí nutně stěhovat do Prahy: firma má kanceláře v Americe, bezkonkurenční mekce farmaceutického průmyslu, ve Švýcarsku, které je v tomto směru evropskou jedničkou, a laboratoře má v Číně, jejíž razance na vědeckém poli je velkolepá, přes veškerou animozitu, kterou jinak může země vzbuzovat. Manažeři Sotia cítí nutnost ještě větší expanze v USA, proto byla koncem srpna oznámena akvizice ve výši 11,5 milionu dolarů do platformy protinádorové buněčné terapie BOXR, která by měla být jakýmsi počátkem amerického rozletu.

Zůstaneme-li u příměru s ruletou, další z nejvýznamnějších českých miliardářů Karel Komárek a jeho společnost KKCG věří ve štěstí jediné kuličky ve hře. Společně s otcem investoval Komárek 100 milionů korun do vývoje látky MitoTam, jež útočí na mitochondrie rakovinových buněk. MitoTam je „dílem“ profesora Jiřího Neužila, který přiznává, že podpora od Komárkových je zcela zásadní. Karlu Komárkovi staršímu, zakladateli KKCG, přiznal Neužil ještě něco: že si nechal udělat kvalifikovaný odhad pravděpodobnosti proměny jím objevené experimentální látky v registrovaný lék a vyšla mu šance 1 : 1000 čili 0,1 procenta. Přesto se Komárek senior rozhodl v roce 2011 prostřednictvím firmy Smart Brain finančně zastřešit projekt s mizivou nadějí, od té doby udělal MitoTam znatelný pokrok. Proto se Jiří Neužil mírně naježí, když uslyší, že šance na lék je pořád malá: „Z poměru 1 : 1000 jsme se dostali už na 1 : 50, to je přece obrovský skok!“

Obrovský skok to bezesporu je, přesto by bylo velmi troufalé objednávat šampaňské. Optika profesora Neužila ovšem velmi věrným způsobem vypovídá o tom, kolik fatálních úskalí musí případný lék překonat, aby se stal realitou. Je to chůze po minovém poli, a přestože po něm kráčejí výhradně odborníci, exploze veškerých šancí může nastat prakticky kdykoli.

Chůze po minovém poli? Možná bude lepší nechat metafory na Radku Špíškovi, jdou mu skvěle. Po té s ruletou tasí šéf Sotia další: „Několik látek jsme úspěšně provedli údolím smrti.“ Westernovým přirovnáním míní Špíšek skutečnost, že se vědcům v jím vedené společnosti podařilo, aby se látka dostala z takzvaných předklinických pokusů k testům na lidech. Už to je svého druhu triumf – preparát v předklinickém stadiu vykazuje kupříkladu pozitivní efekt na myších, na psech už však nikoli a sága, do níž byly vloženy miliony dolarů, nemůže pokračovat. Předklinická fáze zahrnuje i výzkum v laboratoři, teprve pak, po drastické selekci objevených látek, přicházejí do hry pacienti.

Klinické testy se dělí do tří fází. Ta úvodní zjišťuje, kolik látky se může do těla vpravit, aby pro něj nebyla toxická – malé dávky se postupně zvyšují, až se určí vhodná hranice.

Tuto fázi má již MitoTam, želízko v rukou rodiny Komárkových, za sebou a objevitel látky Jiří Neužil upozorňuje, že fáze proběhla v Česku, což je unikátní: „Testy se dělaly ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, ale bylo oříškem najít onkology, kteří by se do nich pustili. Dělají to v podstatě nad rámec své práce, protože v Česku není pracoviště experimentální onkologické léčby, které by bylo pro podobné zkoušky dedikováno. Aktuálně je první fáze MitoTamu nestranně vyhodnocována a za několik měsíců by mělo být jasno, jestli se přikročí k fázi číslo dvě.“

V první fázi je i RLI-15 neboli látka, o níž se v souvislosti se Sotiem mluví nyní ve světě nejhlasitěji. Zjednodušeně řečeno, RLI-15 výrazně násobí imunitní reakci proti nádorovým buňkám například v plicích, ledvinách, prsou, kůži nebo slinivce a o tom, jak velká očekávání vzbuzuje, svědčí fakt, že testy probíhají na čtyřech nejprestižnějších onkologických pracovištích planety, kde na tento proces stojí podle Špíška fronty konkurenčních přípravků. „RLI-15 je naše vlajková loď a ukázkový příklad byznysmodelu, podle kterého bychom chtěli v Sotiu fungovat,“ říká generální ředitel. „Látku jsme získali v časné fázi vývoje akvizicí francouzské firmy Cytune Pharma, která spadla pod nás, překonali jsme s RLI-15 několik kritických období a na základě nadějných průběžných výsledků z testů na pacientech vedeme nyní jednání s dalšími firmami, které by nám investicemi pomohly využít potenciál látky za dejme tomu 30 procent práv na případný lék. V prvním čtvrtletí příštího roku bychom chtěli s RLI-15 začít fázi dvě.“

Ve druhé fázi se prověřuje, zda látka na nemoc zabírá. Například 200 nemocných se rozdělí na třetiny podle druhu onkologického nálezu a po třech letech se vidí, jestli tito lidé – a která skupina – žijí déle nebo jestli se zmenšil nádor. V portfoliu Sotia jsou od samého počátku rovněž programy buněčných terapií na bázi dendritických buněk na karcinom plic či vaječníků, u nichž druhá fáze skončila s pozitivními výsledky a teď probíhá analýza možného přistoupení k finální fázi tři, v níž už jde nákladově o stamiliony dolarů.

Poslední fáze musí statisticky dokázat, že preparát zvyšuje přežití pacientů, v onkologii je minimální hranice stanovena na 20 procent. Testuje se zpravidla na 1200 až 1500 lidech celého západního světa, případný lék je podáván oproti placebu nebo standardní léčbě a ani lékař nesmí vědět, co který pacient dostává. Testy jednoho pacienta vyjdou až na 200 tisíc dolarů a po čtyřech až pěti letech se zaslepené výsledky analyzují – pakliže je dvacetiprocentní limit zdolán, regulační úřad dá licenci pro léčebné použití a pro firmu se schváleným preparátem začínají „žně“.

Možné fanfáry ale kromě ohromných prostředků daných do testů ovlivňuje i čas. Předklinické i klinické zkoušky trvají sedm až deset let a patentová ochrana určité látky je v průměru 20 roků. Po vypršení této doby se na ni mohou vrhnout výrobci takzvaných generických léčiv – v Česku je v této oblasti velmi dobře etablovaná společnost Zentiva – a obchodovat s nimi, eventuálně je modifikovat, vylepšovat. Zisky originálního výrobce to dramaticky ztenčí.

Tahle skutečnost má velký dopad na cenu léků. Existují pochopitelné tlaky, aby z etických důvodů byly léky co nejdostupnější, proti tomu ovšem stojí neméně pochopitelné zájmy firem, které do jejich enormně těžkého vývoje nasypaly miliardy dolarů a nyní si oprávněně brousí zuby na zúročení gargantuovského úsilí. Poměrně čerstvý příklad věčného sporu podala americká společnost Gilead stojící na základech objevů profesora Holého, k níž svět upíná naději v souvislosti s Remdesivirem coby lékem proti těžkým formám koronaviru.

Tahanice okolo ceny Remdesiviru komentoval pro dubnové vydání Forbesu Martin Tolar, český neurolog a zakladatel americké biotechnologické firmy Alzheon, která vyvíjí nadějný lék na Alzheimerovu chorobu: „Všichni ke Gileadu vzhlížejí s nadějí, že zachrání celý svět, jenže teď si v očích Američanů pošramotil pověst, protože vypadá jako každá jiná farmaceutická firma, která chce na léku jen vydělat.“ I Tolar ale vzápětí uznal, že je to od Gileadu logické chování.

Také Sotio má ve firmě vyjma vědců a lékařů, kteří mají klíčovou odpovědnost při vyhledávání vhodných pacientů pro klinické testy, tým právníků a dalších odborníků ošetřujících patentovou ochranu a vůbec bránících možnosti krádeže duševního vlastnictví. K problematice – která citelně pálí nejen Gilead, byť on mluvil primárně o této společnosti – se vyjádřil docent Jan Konvalinka z Univerzity Karlovy: „Při extrémně přísně řízených testech nemohou unikat žádné informace, protože hovoříme o strategických informacích, které ovlivňují burzovní indexy a mění cenu akcií v miliardách dolarů. Kdyby takové informace unikly, stanou se dvě věci. Zaprvé člověka, který by je pronesl, by nejspíš zavřeli za manipulaci s burzovním trhem. A zadruhé instituce, která rozhoduje o tom, jestli lék bude uznán a bude se smět používat, klinickou studii kvůli tomuto úniku vůbec neuzná a musela by začít znovu.“ Viceprezident Gileadu, český virolog Tomáš Cihlář, jehož tým na Remdesivir přišel, s Konvalinkou v podstatě souhlasí: „Co se týká vlivu na cenu akcií a burzovní pohyb, tam je únik informací opravdu do jisté míry nebezpečný, protože řada analytiků se snaží najít různé informace a spekulují. Proto musíme být maximálně opatrní.“

Gilead byl už před pěti lety kritizován za údajně předraženou pilulku proti žloutence typu C, která měla stát až tisíc dolarů. „Má úloha ve firmě nespočívá v tom, abych mohl erudovaně mluvit o tvorbě cen. Ale v tomto případě se vzalo v úvahu, že když nebude virová hepatitida léčena a vyléčena, u pacienta pravděpodobně časem dojde k selhání jater a bude potřebovat transplantaci. Ta je finančně mnohem náročnější, výdaje na jednoho pacienta dosahují více než půl milionu dolarů. Pokud máte látku, díky které transplantaci předejdete, velké množství peněz zdravotnickému systému ušetříte. Tento faktor se částečně promítá i do ceny takových látek, i když znovu upozorňuji, že nevím, jak přesně se kalkulace dělají,“ řekl k tomu Cihlář. Ještě jeden aspekt promítající se do konečné ceny léků na trhu je nutno zmínit. Mluví o něm jak Radek Špíšek ze Sotia, tak Zdeněk Hostomský z ÚOCHB a jejich vyjádření spolu tak korespondují, že následná citace může být interpretována dvojhlasně: „Poněvadž do schválené výroby dojde jen mizivé procento testovaných látek, v ceně té úspěšné musí být zahrnuty i nezdařené projekty, ty se právě takto musí zaplatit.“ Kellnerovo Sotio je výjimečné v komplexnosti, s níž míní uchopenou látku „vyšlechtit“ od úplného (nebo téměř úplného) počátku až po distribuci. To není obvyklý postup ani ve světě, natož v Česku. Ústav vedený doktorem Hostomským je mezi tuzemskými vědeckými ústavy ojediněle bohatý díky tomu, že zpeněžuje duševní vlastnictví. Objevy tamějších vědců – kteří na nich finančně participují – jsou s precizní pečlivostí pod patentem a nabízeny bývají zahraničním farmaceutických gigantům (protože v Česku takové firmy nejsou, čímž je utnut „křik“ politiků, že peníze nezůstávají doma). Tyto firmy jsou ochotny a schopny věnovat miliardu až dvě miliardy dolarů na následný a pořád extrémně riskantní vývoj, za což si zpravidla ÚOCHB ponechává malé jednotky procent z případných zisků. V nejslavnějším případě látky Antonína Holého se jedná o 1,5 procenta, což do ústavu přináší 60 až 80 milionů dolarů ročně. „V našem výzkumu se nejdále dostaneme k pokusům na opicích, dál zatím nejdeme,“ prozrazuje Hostomský.

V jeho větě je důležité slůvko „zatím“. Inkasovat ročně 80 milionů je sice perfektní, ovšem možnost přijít si na několikanásobně vyšší sumu je neodolatelně lákavá. Stalo by se tak, kdyby ÚOCHB vstoupil do klinických testů na lidech. Díky licenčním poplatkům by mohl být tento krok finančně realizován, nicméně podle stávající legislativy může veřejná výzkumná instituce vydělané peníze použít pouze na rozvoj vlastní vědy. Jinak řečeno, nesmí s nimi podnikat. Ústav mimo jiné podléhá zákonu o veřejných zakázkách, takže každý vyhlédnutý přístroj musí vysoutěžit, což trvá neúměrně dlouho, třeba rok. Hostomského agendou je vyřešení problému, nabízí se vytvoření akciové společnosti nebo nová právní možnost zapsaného ústavu, jakési kvazisoukromé entity pod ÚOCHB, jejímž prostřednictvím by šlo vstoupit do kompetitivního prostředí farmaceutického byznysu s vyhlídkou na miliardy dolarů.

Tato vize už nabývá pevných obrysů, a to nejen v legislativním smyslu. ÚOCHB má rozjednanou koupi pozemku v pražském sousedství Fyziologického ústavu AV a Ústavu experimentální medicíny AV. Blízko je i IKEM, tím by byla zajištěna synergie pro záměr Hostomského a spol., aby se s výzkumem dostali do lidské medicíny.

Ústav transplantačního výzkumu, který by měl na pořízeném pozemku vyrůst, by mohl být na světě do dvou nebo tří let s tím, že před dostavbou budovy by si patrně pronajímal laboratoře. „Tam bychom přesunuli nejnadějnější projekty a potom je prodávali s daleko vyšší hodnotou,“ plánuje Hostomský.

Profesor Špíšek promine, tentokrát se obejdeme bez jeho metafor a použijeme vlastní: vývoj a uvedení léků na trh jsou ultimátní běh přes neúprosné množství na startu mnohdy skrytých překážek, z této příčiny dorazí do cíle jen skuteční šampioni. Výčet a povaha překážek byly nastíněny v předešlých odstavcích, vzhledem k rozsahu textu muselo samozřejmě dojít k jejich zploštění a zjednodušení.

Vyhlídky na úspěch v byznysu týkajícím se zdraví lze ovšem zjednodušit ještě mnohem výrazněji. Jdou vlastně zestručnit do jedné krátké věty: musíte mít takřka nehorázné štěstí.

Tato charakteristika nikterak neumenšuje vyčerpávající úsilí, které je za velké peníze projektům věnováno; v projektech leží tolik neznámých, že predikovat úspěšnou perspektivu se navzdory zapojení nejsofistikovanější vědy podobá věštění z kávové sedliny. Ostatně kanonický příběh na toto téma, jehož hrdinou je Antonín Holý, toto tvrzení silně podtrhuje. U Holého do sebe téměř zázračně zapadlo naprosto vše. Potenciál jím objevené molekuly rozpoznal belgický lékař Erik De Clercq a miliardové investice byl schopen zajistit vedoucí výzkumu v amerických firmách John Martin. Známá slovní hříčka označuje tyto muže v angličtině za „holy trinity“, tedy za svatou trojici podle biblického označení pro Otce, Syna a Ducha svatého; těžko říct, kdo z mužů je Otec, kdo Syn a kdo Duch, hlavní však je, že v medicíně „kápli“ na svatý grál. Ke všemu – a to je další zázrak – se s jeho nalezením přesně trefili do aktuální poptávky a étosu doby: svět se právě v tísni krčil před epidemií AIDS a Tenofovir, jak se klíčový lék jmenuje, na děsivou nemoc fungoval (a byl vytěžen i při nedávném vývoji Remdesiviru, protože ho má v portfoliu právě Gilead). Všichni HIV pozitivní pacienti Tenofovir i dnes potřebují – na rozdíl od 90. let minulého století nemusí polykat hrsti protilátek, nýbrž jedinou pilulku, v níž jsou zakomponovány všechny protilátky podle specifikace jejich choroby, ovšem Tenofovir musí být nutně přítomen v každé z kombinací. Z hlediska výrobců léčiv jsou nemocní AIDS ideální zákazníci: jejich preparát je udržuje při životě, ale neuzdraví
je, takže odbyt je neustále zajištěn.

Jestliže měl Holý – bez urážky – úžasné a nepravděpodobné štěstí, neznamená to, že jeho spolužák Alois Pískala měl smůlu. Žádná smůla, naprosto běžný stav. I v případě jím objevených látek 5-azacytidinu a decitabinu se angažoval významný biolog, podobně jako De Clercq u Holého. Jmenoval se Peter A. Jones, ale přišel až po desetiletích, kdy už nebyl Pískala aktivní. Jones objevil nový mechanismus účinku Pískalových látek, který se stal základem pro takzvanou epigenickou terapii nádorového bujení. Pískala netušil, že 5-azacytidin může působit doslova revolučně při léčbě některých druhů rakoviny krve (navíc rakovina je permanentní hrozbou, tudíž není žhavým hitem, na nějž je upřena mohutná pozornost, jako tomu bylo v případě AIDS). Vinou toho a dalších peripetií se Pískala nestal boháčem a neprofituje ani Česko; léky vycházející z 5-azacytidinu vydělávají miliardy zahraničním firmám. „Čistě hypoteticky, kdybychom měli stejně jako v případě Tenofoviru 1,5 procenta ze zisku z Pískalovy látky, nebrali bychom tolik, jako bereme díky Antonínu Holému, ale miliony dolarů ročně bychom měli,“ připouští Zdeněk Hostomský.

Řediteli Ústavu organické chemie a biochemie se dojetím lesknou oči, když vzpomíná na sympozium, které na akademické půdě o práci Aloise Pískaly předloni připravili. Stalo se tak na počest pětaosmdesátin chemika, který přijel na vozíku, ale intelektuálně zcela fit a zvládl náročnou přednášku. „Když jsme dorazili zpět do domova, Lojzík říkal, že je velmi unavený, ale také velmi šťastný, bral to jako velké ocenění své práce,“ vzpomíná jeho manželka. Dva dny po přednášce Alois Pískala zemřel, jeho lék – byť z něj po finanční stránce nic neměl – prodlužuje životy ostatním. „Takhle to asi mělo být,“ uvažuje nahlas paní Hana, „Lojzík se dočkal naplnění života, vždyť chemické vzorečky ho napadaly i v noci a nedaly mu spát.“

Že špatně spí, přiznává i profesor Špíšek ze Sotia. Brání mu v tom stres a pocit obrovské zodpovědnosti z rulety, v níž může padnout správné číslo, ale také klidně nemusí. Ptát se Radka Špíška, co by považoval za naplněný život on, je zbytečné.